Sítě pražské německojazyčné kulturní scény v meziválečném období

Interdisciplinární kolokvium v Mnichově, 6. listopadu 2026

Meziválečné období bylo plné ekonomicko-politických zvratů, které se promítaly do již tak dynamického vztahu mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem. Jedním z důsledků tohoto překotného vývoje je omezení dějin meziválečného umění a kultury primárně na „vlastní“ (tj. českou, resp. československou) avantgardu, která se v těchto letech formovala. Teprve později byla tato perspektiva doplněna o paralelní dějiny německé (Deutschböhmisch), židovské, ukrajinské či maďarské menšiny. Mezi nimi měla zdaleka největší vliv německojazyčná skupina (k níž patřila i velká část Židů), která zároveň významným způsobem spoluformovala meziválečnou kulturní scénu Československa. Symptomem pro německojazyčnou uměleckou scénu meziválečné doby byla vysoká míra pohybu – ať již dobrovolného nebo (a to spíše) vynuceného změnami v politické situaci jednotlivých zemí, což pochopitelně mělo vliv na kulturní inovace a mezinárodní kontakty.

Cílem kolokvia je mezioborový dialog o dosud stále opomíjených tématech, který nám v důsledku umožní nahlédnout pražskou meziválečnou kulturní scénu nově: plastičtěji, bez předsudků a inkluzivně. Celá německojazyčná kultura je v našem hledáčku, tj. jak čeští Němci, i ti kteří žili mimo území ČSR (jako Melchior Vischer), tak i Rakušané (jako Oskar Kokoschka nebo Alfred Kubin), Němci (jako berlínští dadaisté) a německy mluvící Židé z různých částí bývalé habsburské monarchie, pokud byli v kontaktu s kulturním děním v Praze.

Praha hrála po roce 1918 významnou roli československého centra umění a měla ambice stát se i jedním z kulturních center Evropy. Měla pro to příhodné podmínky: tradičně stála na křižovatce několika kultur, nový stát potřeboval svou vlastní kulturní identitu, mladá domácí umělecká scéna překračovala své středoevropské kořeny a orientovala se více na západ (do Francie, Holandska, Německa). Na příkladu Prahy můžeme v pouhých 20 letech pozorovat celou řadu důležitých středoevropských fenoménů:

vznik národního státu,
zvláštnosti multietnické a multikulturní společnosti,
vliv a dopad silné (kulturní) migrace na společnost,
konfrontace s nastupujícím nacismem i komunismem
význam jazyka (jazyků) pro kulturní dění,
šíření nových avantgardních proudů a trendů atd.

Pro pražskou kulturní scénu jsou v kontaktu s německojazyčným světem významná primárně dvě období: na počátku dvacátých let je Praha součástí velkého dadaturné berlínských dadaistů/-tek (mezi nimiž byli Kurt Schwitters, Richard Huelsenbeck, Hannah Höch a Raoul Hausmann –Vídeňan s českými kořeny a československým občanstvím v meziválečné době). Poté kolem poloviny třicátých let poskytuje Praha aspoň přechodný azyl velkému množství emigrujících umělců jak z Německa, tak z Rakouska a mezi nimi je opět celá řada bývalých dadaistů (R. Hausmann, John Heartfield, Walter Serner).

Česká mnohonárodnostní (a vícejazyčná) kultura se spoluvytvářela až do roku 1948, ale dějiny, které se mnohdy psaly až po tomto datu vynechaly mnohé z této „spolupráce“. Výjimkou z pravidla byl celoživotně komunisticky orientovaný John Heartfield, který byl jako jeden z mála zván opakovaně do Československa i po druhé světové válce (mj. výstava v Brně v roce 1965). Zároveň někteří aktéři (jako Johannes Urzidil, Raoul Hausmann, Hannah Höch, Augustin Tschinkel, Mary Duras a desítky dalších německy mluvících umělců/-kyň, literátů/-tek a skladatelů/-lek) udržovali svou síť kontaktů i poté, co se nuceně rozprchli doslova po celém světě. O tom se lze dnes nejvíce dozvědět z dochované korespondence, která také nabízí zpětnou reflexi meziválečného pražského období z pohledu německojazyčné menšiny.

Primárně nás zajímá:

Jak fungovala německojazyčná kulturní scéna, a kdo všechno byl její součástí? Kdo s kým spolupracoval, kdo komu pomáhal a kdo naopak nikoli?
Jaké byly vztahy mezi německojazyčnými aktéry/-kami navzájem a jak se propojovali/-y s českou kulturou? Kdo v tom sehrával důležitou roli při zprostředkování, překladu či organizaci? (např. role brněnského Devětsilu v čele s Bedřichem Václavkem a Artušem Černíkem nebo osobnosti jako Adolf Hoffmeister, Emil František Burian a další)
Existoval i odpor (či rivalita) vůči německojazyčné kultuře z českých uměleckých či teoretických pozic? (např. sporná role Karla Teigeho)
Jak vypadala německy mluvící teoretická základna, resp. existovala vůbec? (Např. role osobností jako Johannes Urzidil, Oskar Schürer, Otto Kletzl a další.)
Jaké funkce měly spolky a časopisy? Na jakých platformách se rozvíjela síť kontaktů?
Jak a do jaké míry byla Praha propojena s jinými evropskými centry (Vídeň, Berlín, Curych, Drážďany, Budapešť, Mnichov atd.) a jakou roli v tom hrála němčina? Tradičně se v meziválečné době vždy uvažovalo hlavně o Paříži, se kterou kontakt zajišťovali představitelé Devětsilu a Mánesu.
Co z těchto kontaktů zůstalo živé a plodné po definitivním rozdělení Čechů a Němců po roce 1948?
Co činí Prahu tak specifickou a významnou jako klíč k pochopení kulturních dějin střední Evropy?

Kolokvium o německojazyčné kultuře meziválečného období v Praze si klade za svůj cíl prozkoumat dosud opomíjená témata a osobnosti a zve k tomu odborníky z různých oborů, jako jsou dějiny umění, literární, hudební a divadelní věda, historie, sociologie, kulturologie a další přidružené obory.

Návrhy na krátké příspěvky lze zasílat e-mailem v němčině, angličtině nebo češtině do 30. 5. 2026. Kolokvium bude probíhat v němčině, popř. angličtině.

Pořadatel:

Adalbert Stifter Verein – Kulturinstitut für die böhmischen Länder, Mnichov
Ústav pro dějiny umění, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha
Rakouská galerie Belvedere, Wien

Kontakt:

Dr. Lenka Kerdová (lenka.kerdova@hotmail.com) – koncept
Dr. Franziska Mayer (mayer@stifterverein.de) – organisace