Od Atlantidy umění ke společným dějinám

O návratu německy psané literatury českých zemí „domů“ po roce 1989

Václav Petrbok

30. listopadu 2026

Když se po roce 1989 začala do českého kulturního prostoru vracet německy psaná literatura českých zemí, nešlo o objevování neznámého kontinentu, ale o znovunalezení krajiny, která po desetiletí zůstávala jen částečně viditelná. Někteří její autoři – například Egon Erwin Kisch, Marie von Ebner-Eschenbachová, Adalbert Stifter nebo Franz Kafka – z českého kulturního povědomí nikdy zcela nezmizeli. Většina autorek a autorů však zůstávala mimo pozornost čtenářů, škol i literární historie. Tento stav nebyl důsledkem jediné historické události. Utvářel se postupně v důsledku dramatických proměn 20. století. Nacistická okupace, poválečné nucené vysídlení německojazyčného obyvatelstva i ideologické klima komunistického Československa vedly k tomu, že německy psaná literatura byla po dlouhou dobu vnímána především prizmatem národního konfliktu. Čeští Němci dostali označení nepřátel českého státu a jejich literatura byla považována za součást jiných, „cizích“ dějin, nikoli za součást kulturního dědictví země, v níž vznikla.

Obraz německy psané literatury českých zemí byl po roce 1948 výrazně redukován a ideologicky přetvářen. Její recepce nikdy zcela neustala, byla však silně selektivní. Již ve druhé polovině padesátých let se objevily první náznaky proměny. Pavel Eisner znovu otevíral českým čtenářům Kafkovo dílo novými překlady a interpretačními texty, zatímco Emanuel Frynta se soustavně věnoval nejen Franzi Kafkovi, ale pražské německé literatuře vůbec. Zájem o Kafkovo dílo přitom přetrvával také v neoficiálním kulturním prostředí.

Tyto podněty spolu s uvolňujícími se politickými poměry vyústily v první liblickou konferenci o Franzi Kafkovi (1963), která připravila půdu k novému čtení jeho díla a postupně i celé pražské německé literatury, do té doby vykládané především prizmatem pokrokové humanistické tradice. Následovala nová vydání Kafkových děl, český překlad jeho životopisu od Maxe Broda i výbor z Brodovy publicistiky.

Druhá liblická konference (1965) obrátila pozornost od samotného Kafky k širším souvislostem německy psané literatury českých zemí a jejímu místu v domácích kulturních dějinách.

Okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následná normalizace tento vývoj přerušily, nikoli však zcela ukončily. V sedmdesátých a osmdesátých letech přetrvával v oficiální kultuře zájem především o autory odpovídající dobovým interpretačním schématům, zejména o Egona Erwina Kische a některé levicově orientované spisovatele. Vedle toho vycházely nové překlady Adalberta Stiftera, Marie von Ebner-Eschenbachové, Ferdinanda von Saara, Gustava Meyrinka nebo Franze Werfela. Pozornost vzbudilo také české vydání románu Ludwiga Windera Následník trůnu, iniciované Růženou Grebeníčkovou, která jej přeložila (1979; s doslovem Zdeňka Šolleho, druhé vydání s vlastním doslovem připravila roku 1997).

Současně se Winderovo dílo začalo znovu prosazovat i v německojazyčném prostředí: v NDR na své dlouholeté bádání o autorovi navázal Kurt Krolop edicí románu Der Thronfolger, zatímco v Rakousku a SRN podnítil od poloviny osmdesátých let nový zájem o Windera Jürgen Serke. Důležitou součást této kontinuity představovala také brněnská a později olomoucká germanistika, která soustavně pečovala především o německy píšící autory Moravy a jejich českou překladovou recepci.

Podstatnou korektivní roli sehrávalo prostředí exilu a domácího disentu. Na podněty šedesátých let navazovali Eduard Goldstücker, Vilém Prečan i další představitelé českého exilu; v samizdatu (časopis Střední Evropa) a exilových časopisech pokračovaly diskuse o střední Evropě spojené se jmény Milana Kundery, Václava Havla a – byť zprostředkovaně – Claudia Magrise, Timothy G. Ashe či Jacquese Rupnika. Byly reakcí na intelektuální i společenskou stagnaci normalizačních let a někdy vedly k idealizovanému obrazu střední Evropy jako prostoru přerušeného kulturního soužití. Z tohoto prostředí vzešel také programový text Charty 77 Právo na dějiny (1984), jehož autorství je spojováno především s historikem Rudolfem Kučerou. Text znovu otevřel otázku, zda lze kulturní dějiny českých zemí vyprávět pouze jako příběh jediné jazykové a národní tradice.

Po roce 1989 proto nebylo třeba začínat od nuly. Bylo možné navázat na několik desetiletí přerušovaných, často nenápadných, ale nikdy zcela nepřerušených kontinuit. Teprve nyní se však otevřel prostor pro nové, žádným ideologickým prizmatem necenzurované překlady, antologie, kritické edice i literárněhistorické syntézy. Jinými slovy: bylo třeba zaplnit rozsáhlá bílá místa, která v české kulturní paměti zanechalo 20. století.

Následující text neusiluje o úplný přehled vydaných knih ani o dějiny české germanobohemistiky po roce 1989. Zaměřuje se na několik uzlových bodů, na jejichž pozadí lze sledovat, jak se německy psaná literatura českých zemí vracela do českého kulturního povědomí – od prvních pokusů znovu pojmenovat zapomenutou literární krajinu přes práci překladatelů, knihovníků a editorů až po její začlenění do společného příběhu literárních dějin českých zemí. Jak však tato cesta začínala?

První orientace v zapomenuté krajině

Po roce 1989 se ukázalo, že návrat německy psané literatury českých zemí nemůže spočívat pouze ve vydávání jednotlivých knih. Nejprve bylo třeba zorientovat se v literárním prostoru, který byl pro většinu českých čtenářů téměř neznámý. Chyběly nejen texty samotné, ale často i povědomí o jejich autorech, dobovém kontextu a místě v kulturních dějinách českých zemí.

Jedním z prvních významných porevolučních projektů se stala metodická publikace Co v učebnicích chybělo: O německy psané literatuře v českých zemích (1991), kterou pro potřeby gymnázií připravil filozof a překladatel Jaromír Loužil v redakci Marty Železné, tehdejší ředitelky Nakladatelství Franze Kafky. Už její název přesně vystihoval situaci počátku devadesátých let. Nešlo o novou literární historii, ale o první pokus vrátit do školního i veřejného povědomí tradici, která z českého obrazu literárních dějin téměř zmizela. Nově vznikající představa byla proto zpočátku nevyhnutelně fragmentární, mnohdy závislá na osobním zaujetí editorů, překladatelů a literárních historiků. Právě v této otevřenosti však spočívala jeho síla.

Současně se objevovaly první pokusy vytvořit nové institucionální zázemí české germanobohemistiky. Významnou roli přitom sehrál překladatel Jindřich Pokorný, který společně s Václavem Bokem připravil antologii středověké německé poezie Moravo, Čechy – radujte se (1998) a podílel se také na vydání knihy Petera Demetze Pražská léta Rainera Marii Rilka (1998). K utváření tohoto prostředí přispívala rovněž Nadace R. M. Rilka vedená Jindřichem Pokorným. Vedle edičních projektů, odborných konferencí (např. o Arnoštu Krausovi, 1998) a činnosti Společnosti R. M. Rilka usilovala o obnovu české germanobohemistiky také podporou překladatelské a filologické práce. Pokorný chápal překlad jako součást širšího literárněhistorického a kulturního úkolu a svou pedagogickou činností na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vědomě připravoval novou generaci překladatelů německé literatury. Zvláštní pozornost přitom věnoval starší německé literatuře, zejména středohornoněmeckým textům, jejichž překlad vyžadoval spojení jazykové, filologické a literárněhistorické erudice. Přestože se většina těchto iniciativ setkala jen s omezeným ohlasem, představovaly důležitý impulz pro obnovu české germanobohemistiky po roce 1989.

Dalším mezníkem se stala antologie Pravoslava Kneidla Pražská léta německých a rakouských spisovatelů (1997). Prostřednictvím ukázek z beletrie, memoárů i publicistiky představila Prahu jako literární prostor sdílený českými, německými a židovskými autory. Vedle dnes již kanonických jmen přinesla také řadu méně známých textů a autorů. Právě její zaměření na Prahu bylo zároveň největší předností i limitem. Antologie sice nepostihovala celou šíři německy psané literatury českých zemí, českému čtenáři však poprvé otevřela svět, který byl dosud znám především specialistům. Přesvědčivě ukázala Prahu jako místo společné literární a kulturní zkušenosti několika jazyků a kultur.

K utváření nového obrazu německy psané literatury českých zemí výrazně přispěla také vydavatelská činnost Nakladatelství Franze Kafky, které od svého založení v roce 1990 rozvíjelo ediční program daleko přesahující Kafkovo dílo. Vedle nových českých překladů Spisů Franze Kafky (1997–2007), pořízených Josefem Čermákem, Violou Fischerovou, Vladimírem Kafkou, Věrou Koubovou, Markem Nekulou, Vojtěchem Saudkem a Jiřím Stromšíkem vydávalo antologie pražské německé poezie, dvojjazyčné edice i překlady autorů dosud stojících stranou zájmu českého publika. Patřila k nim například bilingvní antologie Když se mnou nejsi ty…/Wenn du nicht bei mir bist… (2009), editovaná Vierou Glosíkovou v překladu Miloše Kučery, která do dosavadní představy o pražské německy psané literatuře zařadila také básně Heddy Sauerové, i pozdější bilingvní vydání básní Victora Hadwigera (2016). Pražská německá literatura tak přestávala být ztotožňována s jediným jménem a znovu se ukazovala ve své žánrové i generační rozmanitosti.

Na přelomu století přibývalo podobných iniciativ. Vedle odborněji zaměřených publikací oslovovala širší veřejnost například Kosatíkova Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy (2001; 2. vyd. 2017). Stále zřetelněji se ukazovalo, že nejde o několik výjimečných osobností, které žily v Praze ale o rozsáhlou literární tradici českých zemí, kterou bylo třeba znovu začlenit do jejich kulturních dějin.

Dva pohledy na ztracenou krajinu

Na přelomu tisíciletí vyšly česky dvě publikace, které významně ovlivnily další podobu recepce německy psané literatury českých zemí. Není náhodou, že českému čtenáři byly v krátkém časovém odstupu zpřístupněny dva odlišné, ale vzájemně se doplňující pohledy na tutéž literární krajinu, v obou případech v českém překladu: Serkeho Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou (2001) a Mühlbergerovy Dějiny německé literatury v Čechách 1900–1939 (2006). Společně vytvořily interpretační rámec, z něhož česká recepce německy psané literatury českých zemí po roce 2000 po dlouhou dobu vycházela.

Starší z obou publikací napsal Josef Mühlberger, prozaik, básník, překladatel, editor a literární historik, který patřil k poslední generaci přímých svědků mnohonárodnostního kulturního prostředí českých zemí a po vyhnání z vlasti žil ve würtenberském Eislingenu/Fils. Jeho Dějiny německé literatury v Čechách 1900–1939, do češtiny přeložené Veronikou Dudkovou, poprvé vydané roku 1981, zůstávaly po mnoho let jedinou soustavnou syntézou této literatury.

České vydání nebylo pouhým překladem původního textu. Bylo podstatně rozšířeno, doplněno o bibliografii českých překladů, materiál k domácí recepci i další dokumentaci a od počátku koncipováno jako pracovní nástroj nové generace českých badatelů a překladatelů. Mühlberger zde nevystupuje pouze jako literární historik. Navazuje zároveň na svou dlouholetou práci editora a překladatele, který po celý život zprostředkovával dialog mezi českou a německou literární kulturou. Na tuto zprostředkovatelskou roli upozornilo již kolokvium mnichovského kulturního spolku Adalbert Stifter Verein koncem osmdesátých let, jehož příspěvky zdůraznily dosud poněkud opomíjený rozměr jeho díla.

Jiným způsobem oslovila české publikum kniha Jürgena Serkeho, který s Mühlbergem sdílel osud poválečného vyhnance, a to z dnešního Polska. Nejde o literárněhistorickou syntézu, nýbrž o kulturněhistorickou reportáž propojující literární historii s cestopisem, publicistikou a osobním svědectvím. Serke nepřibližoval zapomenuté autory prostřednictvím literárněvědného výkladu, ale skrze jejich životní osudy, místa a příběhy. Právě tím dokázal oslovit čtenáře daleko za okruhem germanistů.

Stejně jako Mühlberger nezůstal ani Serke pouze u interpretace. Prostřednictvím edice Bibliothek der Böhmischen Dörfer, připravované pro vídeňské nakladatelství Paul Zsolnay, se podílel také na nových vydáních beletristických děl autorů, o nichž psal. Literárněhistorická interpretace a ediční práce zde tvořily dvě strany téhož úsilí. Serke ostatně na Mühlbergerovu práci opakovaně navazoval. Oba usilovali o návrat téže literární krajiny, zprvu do německého a pak i do českého povědomí, každý však volil jiný způsob vyprávění a obracel se k jinému publiku. Zatímco Mühlberger nabízel historickou syntézu založenou na celoživotní znalosti prostředí, Serke proměnil tentýž svět ve strhující kulturní příběh.

Možná i proto byl ohlas obou knih rozdílný. Zatímco překlad Böhmische Dörfer (knihu poprvé vydanou v roce 1987 do češtiny převedli Veronika Dudková, Michaela Jacobsenová, Petr Kitzler a Věra Koubová) se stal výraznou kulturní událostí a získal také ocenění Magnesia Litera, Mühlbergerova syntéza byla v českém odborném prostředí přijata podstatně zdrženlivěji. Svou roli přitom sehrála i mimořádná ediční odvaha nakladatelství Triáda, jež Serkeho knihu vydalo. Zásluhou redaktorky Evy Jelínkové se navzdory náročnému získávání obrazového materiálu a autorských práv podařilo připravit české vydání knihy v podobě vizuálně co nejvěrnější německému originálu a současně aktualizované.

Paměť zdola

Obnova zájmu o německy psanou literaturu českých zemí po roce 1989 zpočátku nevycházela z univerzitního prostředí. Jejími prvními nositeli byli překladatelé, knihovníci, editoři, nakladatelé, muzejní pracovníci a regionální badatelé, kteří se snažili vrátit do kulturní kontinuity literaturu spjatou s konkrétními městy, krajinami a historickými zkušenostmi. Nešlo ještě o vytváření nového literárního kánonu, ale především o obnovu přerušené paměti.

Průkopnickou roli v tomto procesu sehrála Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích a s ní spojené aktivity Jana Mareše za soustavné podpory Iva Kareše. Internetový portál Kohoutí kříž: Šumavské ozvěny/’S Hohnakreiz: Des Waldes Widerhall (od roku 2001, knižní výbor 2003) spolu s ediční řadou knihovny, v níž vyšly například překlady knih Rudolfa Slawitschka (2017), Johannese Urzidila (2005) nebo výbor Knížky rožmberské (2011), vytvořily jedinečný prostor, v němž se německy psaná literatura jižních Čech a Šumavy vracela nejen k odborníkům, ale i k místním čtenářům. Marešova práce přesvědčivě ukázala, že literatura nemusí být pouze předmětem výzkumu; může se stát také prostředkem nového porozumění kulturním dějinám krajiny.

Budějovický příklad nezůstal osamocený. Nezávisle na něm vznikaly v různých částech českých zemí obdobné iniciativy. V Liberci se kolem Marka Sekyry, Otokara Simma a jejich spolupracovníků a spolupracovnic vytvořila pozoruhodná ediční řada věnovaná literárním tradicím historických regionů severních Čech, Horní Lužice a přilehlého česko-slezského pomezí. Na překladech se výrazně podílel Otokar Simm, vedle něho také Lenka Drugová, Kateřina Šidlofová a Tomáš Cidlina. V řadě vyšly dvojjazyčné antologie Ještědské květy – Jeschkenblumen (2008, 2. dopl. vyd. 2018), Jizerské květy – Iserblumen (2011), Frýdlantské květy – Friedländer Blumen (2013), Ploučnické květy – Polzenblumen (2015) a nejnověji Lužické květy – Lausitzer Blumen (2024). Tyto svazky představují více než regionální literární výbory. Prostřednictvím literárních ukázek, medailonů autorů a historických komentářů zpřístupňují svébytné literární krajiny, jejichž kulturní vazby často přesahovaly dnešní zemské i státní hranice.

Na obdobném principu vznikl také projekt Do nitra Askiburgionu (od roku 2000), vydávaný nakladatelstvím Moravská expedice v Moravském Berouně. Spojoval literární historii, regionální vlastivědu a překladatelskou práci, na níž se vedle Libora Martinka podíleli například Karel Gold a Karel Growka. Vedle studií a literárněhistorických materiálů přinášel ukázky z tvorby německy a polsky píšících autorů spjatých s Jeseníky, českým Slezskem a česko-polským pohraničím a připomínal kulturní souvislosti regionu přesahující dnešní státní hranice.

Nezastupitelnou úlohu přitom sehrála také regionální nakladatelství, ochotná vydávat knihy s malým komerčním potenciálem, ale velkým významem pro obnovu kulturní paměti. Mezi nimi vynikalo ústecké nakladatelství Albis international, založené Kristinou Kaiserovou. Vedle publikací věnovaných dějinám severozápadních Čech nakladatelství soustavně zpřístupňovalo memoárovou literaturu, regionální prózu i překlady německy psaných autorů. Přirozenou součást této ediční linie představovalo také zmiňované české vydání Mühlbergerových Dějin německé literatury v Čechách, obsahující mimo jiné dvě kapitoly věnované „krajinám a městům“. Na překladech se podíleli mimo jiné Jaroslav Achab Haidler či Eva Kolářová. Šíři edičního programu dokládají dvojjazyčné paměti Gerdy Eckelt Wo ist mein Heim, mein Vaterland/Kde domov můj… (1997/1998), román Josefa Holuba Červený Nepomuk (1998), kulturněhistorické vzpomínky Bedřicha Rohana Aussiger Schoulet/Ústecký šoulet (2001) i autobiografická kniha Annelies Schwarz Červenobílé křemínky. Příběh Liese 1944–1950 (2003). Všechny tyto knihy spojovalo úsilí vrátit do paměti severozápadních Čech literaturu, místa i lidské osudy. Podobnou práci vykonávalo nakladatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí. Vedle vlastivědné literatury se podílelo na zpřístupňování téměř zapomenutých německy píšících autorů českomoravského pomezí. Výmluvným příkladem je české i německé vydání výboru z díla Karla Hübla, které připravil Jiří Cihlář (2006). Spisovatel, komunální politik a představitel Bund der Landwirte (Svazu zemědělců) náležel k těm sudetoněmeckým agrárníkům, kteří se před Mnichovem stavěli kriticky k Henleinově politice. Jeho dílo bylo po roce 1989 znovuobjeveno nejen českými čtenáři, ale přispělo také k obnovení zájmu o jeho tvorbu v německojazyčném prostředí.

K obdobným osobním iniciativám patřila dlouholetá práce boskovického gymnaziálního profesora Jaroslava Bránského. V návaznosti na překlad próz Hermanna Ungara ze sklonku osmdesátých let (Bratři, Chlapci a vrazi) připravil ve spolupráci s nakladatelstvím Albert první české souborné vydání díla tohoto boskovického rodáka. Nejprve svazek Romány, menší prózy (2001), poté Hry, dopisy, publicistika (2005). Také tento projekt připomíná, že návrat německy psané literatury českých zemí často vyrůstal z osobního zaujetí jednotlivců, kteří trpělivě navazovali na práci započatou ještě před rokem 1989.

Ještě jinou podobu získala obnova německy psané literatury českého vnitrozemí spojená především s připomínáním židovských autorů. Antologie Lenky Kusákové Rovinám rodným náleží písně mé… (2016), na jejíchž překladech se vedle Michaely Jacobsenové podílel širší okruh spolupracovníků, zpřístupnila českému čtenáři často vůbec poprvé tvorbu básníků spjatých s Polabím, mimo jiné bratrů Janowitzových, Camilla Hoffmanna a Rudolfa Fuchse, a současně upozornila na literární prostředí, které po desetiletí zůstávalo téměř zapomenuto. Nezůstalo přitom pouze u knižního vydání. Projekt provázely rozhlasové pořady, literární večery i další popularizační aktivity.

Na tuto linii navázala Středočeská vědecká knihovna v Kladně publikací 42 hvězd mezi nebem a zemí (2020), kterou jako pokračování stejnojmenné výstavy připravily Alexandra Blodigová, Kateřina Mikulcová a Kateřina Voborská. Prostřednictvím medailonů dvaačtyřiceti židovských autorů, pracovních listů pro školy i regionálně zaměřených literárních tras kniha přesvědčivě doložila, že německy psaná literatura českých zemí nebyla soustředěna pouze do Prahy ani do bývalých německojazyčných oblastí pohraničí. Patřila také k literárnímu životu českého vnitrozemí a tvořila přirozenou součást dějin regionů, v nichž se po staletí prolínaly čeština, němčina i židovská kultura. Obě publikace tak výrazně proměnily dosavadní mapu německy psané literatury českých zemí. Potvrdily, že její dějiny nelze redukovat ani na Prahu, ani na bývalé německojazyčné pohraničí.

Právě v regionech se nejzřetelněji ukázalo, že návrat německy psané literatury českých zemí nebyl dílem jediného centra ani jediné generace. Literatura se stávala způsobem nového čtení krajiny a připomínala, že dějiny českých zemí po staletí utvářelo soužití několika jazyků, kultur i historických zkušeností. Paralelně vznikaly nové překlady, kritické edice i literárněhistorické syntézy, které se navzájem doplňovaly, aniž by byly součástí jediného programu.

Morava

Jestliže v Čechách vyrůstal návrat německy psané literatury především z regionálních iniciativ, knihoven a menších nakladatelství, na Moravě bylo jeho středobodem zejména olomoucké univerzitní pracoviště. Právě zde se podařilo dlouhodobě propojit literárněhistorický výzkum s překladatelskou a ediční činností. Za tímto úsilím nestála jen instituce, ale několik osobností, které po desetiletí spojovaly – a spojují dodnes – badatelskou, překladatelskou i editorskou práci.

Těžištěm tohoto úsilí se od roku 1997 stala Arbeitsstelle für deutschmährische Literatur (Centrum pro výzkum německé moravské literatury) při Univerzitě Palackého v Olomouci. S její činností jsou spojena především jména Lucy Topoľské, Ludvíka Václavka, Ingeborg Fialové-Fürstové a Jörga Krappmanna. Jejich práce nesměřovala pouze k poznání německy psané literatury Moravy, ale především k jejímu novému zpřístupnění českým čtenářům prostřednictvím překladů, kritických edic a antologií. Klíčovou úlohu sehrály zejména ediční řady Poetica Moraviae a Beiträge zur deutschmährischen Literatur, na jejichž přípravě se vedle editorů významně podíleli také překladatelé Tomáš Fürst, Radek Malý a další spolupracovníci olomoucké germanistiky. Domácím čtenářům zpřístupnily dílo autorů tak rozdílných, jako byli například Louis Fürnberg, Peter Härtling, Willibald Müller, Vlastimil Artur Polák, Hellevi Rebmannová, Eugen Schick, Roman Karl Scholz, Walter Seidl, Karl Hans Strobl, Gerold Tietz a Max Zweig.

Tato ediční pestrost ukázala, že německy psaná literatura Moravy nepředstavuje jednolitý celek, ale mnohovrstevnatou tradici zahrnující poezii, prózu, memoáry, historický román i moderní vyprávění. K jejím prvním syntetickým výstupům patřila dvojjazyčná publikace Literární procházky německou Olomoucí/Literarische Wanderungen durch das deutsche Olmütz (2012), na jejíž přípravě se podíleli Lukáš Motyčka a Veronika Opletalová a jež přenesla výsledky odborného výzkumu do prostoru města a jeho kulturní paměti. Vyvrcholením této práce se pak stala dvousvazková Antologie německé moravské literatury (2014), připravená Lukášem Motyčkou a Barborou Veselou. První svazek přinesl původní německé texty, druhý jejich české překlady. Vedle autorů světového významu, jako byli Rainer Maria Rilke, Robert Musil, Franz Werfel nebo Marie von Ebner-Eschenbachová, představila také řadu osobností dosud stojících mimo širší čtenářské povědomí, například Elisabeth Jansteinovou či Eduarda Kulkeho. Poprvé tak zachytila německy psanou literaturu moravské provenience jako historicky souvislou a vnitřně diferencovanou tradici, nikoli jako soubor izolovaných autorů.

Olomoucká Arbeitsstelle přesvědčivě ukázala, že překlad není pouhým převodem z jednoho jazyka do druhého. Stává se kulturním aktem, který vrací literární dílo do prostoru jeho recepce a znovu je začleňuje do českého kulturního povědomí. Literární historie zde nekončí odbornou interpretací, ale pokračuje překladem, edicí a návratem knih ke čtenářům. Právě propojení výzkumu, překladu a ediční práce umožnilo, aby se německy psaná literatura Moravy znovu stala přirozenou součástí českého čtenářského obzoru.

Na obdobné pojetí regionálních literárních dějin navázaly také práce vznikající na Ostravské univerzitě kolem Ivy Málkové a jejích spolupracovníků a spolupracovnic. Projekty Literární paměť regionu 1918–2018 (2021), Literární mapa Ostravy 1918–2018 (2025) a především Literární slovník severovýchodní Moravy a českého Slezska 1918–2018 (2022) už německy psanou literaturu nepředstavují jako oddělenou tradici, ale jako přirozenou součást mnohonárodnostních literárních dějin severovýchodní Moravy a českého Slezska. Také zde se potvrzuje, že obnova německy psané literatury českých zemí postupně přestávala být jen otázkou překladů a edic a stávala se součástí nového způsobu psaní regionálních literárních dějin.

Ke společným dějinám

Dlouholetá překladatelská a ediční práce předchozích desetiletí vytvořila předpoklady pro další významný krok. Překlady jednotlivých autorů, antologie i regionální edice už nepředstavovaly izolované iniciativy, ale postupně proměňovaly samotný obraz literárních dějin českých zemí. Kulturní transfer přestával být pouze prostředkem zpřístupňování jednotlivých děl; stával se jedním z východisek nového literárněhistorického uvažování.

Významným vyvrcholením této proměny se v roce 2018, spojeném se stým výročím vzniku Československé republiky, staly dvě rozsáhlé syntetické publikace. Literární kronika první republiky, edičně připravená Petrem Šámalem a Vladimírem Barboríkem, představila literární život meziválečného Československa jako prostor, v němž vedle sebe vznikaly a vzájemně se ovlivňovaly literatury několika jazyků. Od roku 2017 se na její koncepci podílel také Germanobohemistický tým Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který do ní promítl zkušenosti získané při předchozí překladatelské, ediční i literárněhistorické práci. Kronika tak mohla přirozeně navázat na počiny, o nichž byla řeč v předchozích kapitolách, a začlenit německy psanou literaturu českých zemí do společného vyprávění o literatuře první republiky.

Ve stejném roce vydali Dagmar Hájková a Pavel Horák z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR reprezentativní publikaci Republika československá 1918–1938, která v kapitolách věnovaných mimo jiné avantgardě, literatuře domoviny či kulturnímu životu meziválečného státu rovněž překročila tradiční národní a jazykové vymezení. Obě publikace odlišnými prostředky po sto letech vyprávěly kulturní dějiny první republiky jako dějiny sdíleného prostoru.

Na tuto proměnu navázaly další syntetické práce. Kolektivní Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava (2022) již zahrnuly samostatný výklad německy psané literatury protektorátního období a věnovaly pozornost také podobám soužití české a německé kultury v podmínkách okupace, tedy za zcela odlišných podmínek, než tomu bylo dosud. Monografie Tvořeni literaturou. Společné dějiny česky a německy psané literatury českých zemí (1760–1920) (2024), která následovala, opustila paralelní výklad dvou národních literatur a pokusila se zachytit jejich dlouhodobé vzájemné utváření od poloviny 18. století. Německy psaná literatura českých zemí zde již nevystupuje jako okrajový fenomén, ale jako přirozená součást literárních a kulturních dějin českých zemí.

Symbolickým vyvrcholením tohoto procesu se stalo vydání dvou nově přeložených románů Ludwiga Windera, Židovské varhany a Opožděné slasti (2025), v reprezentativní edici Česká knižnice. Edice se již dříve obracela také k německojazyčným textům českých zemí – připomeňme výjimečné postavení Bernarda Bolzana nebo zařazení německojazyčných verzí Máchových básní a Klicperových her jako připomínky historické vícejazyčnosti české literatury. Teprve Winderovy romány představují první samostatný svazek německy píšícího autora českých zemí a zároveň zahajují novou germanobohemistickou řadu. Překlad i obsáhlý komentář připravili Ingeborg Fialová-Fürstová a Jan Budňák.

Není náhodou, že ji otevírá právě Ludwig Winder. Jeho dílo, vznikající na průsečíku německé, české a židovské zkušenosti, připomíná, že literatura českých zemí byla od počátku moderní doby mnohem pestřejší a propojenější, než jak ji po desetiletí představovaly úzce národním kritériem vymezené literární dějiny. Překlad Winderových románů tak není pouze návratem významného autora. Stává se symbolem proměny samotného literárního kánonu i způsobu, jakým dnes vyprávíme literární dějiny českých zemí. Samozřejmě nejde o završení tohoto procesu: V připravované germanobohemistické řadě bude následovat také výbor z povídek Adalberta Stiftera, založený především na překladech Anny Siebenscheinové a doplněný edicí a komentářem Václava Maidla, jednoho z nejvýznamnějších českých znalců díla Adalberta Stiftera i literárních dějin Šumavy. Nová řada tak naznačuje, že návrat německy psané literatury českých zemí zůstává otevřeným projektem, oblastí, ve které je stále ještě co objevovat.

Když několik měsíců před listopadem 1989 recenzoval Milan Uhde v rakouském deníku Die Presse německé vydání Serkeho Böhmische Dörfer, označil znovuobjevovaný svět německy psané literatury českých zemí za „Atlantidu umění“ (Atlantis der Kunst). Touto výstižnou metaforou pojmenoval kulturní krajinu, která jako by zmizela z českéi evropské paměti. Po roce 1989 se však tato literatura nevracela jediným gestem ani jedinou knihou. Její znovuzačlenění do českého kulturního prostoru bylo výsledkem dlouholeté práce překladatelů, editorů, knihovníků, regionálních nakladatelů, literárních historiků i mnoha mimořádně vytrvalých jednotlivců. Jejich úsilí nevycházelo z jediného centra ani jediného programu. Často probíhalo souběžně, nezávisle na sobě, a přesto společně proměňovalo český čtenářský obzor.

Nebyla to cesta od zapomnění k úplnosti – taková cesta ostatně neexistuje. Byla to cesta od jednotlivých překladů, regionálních iniciativ a edičních projektů ke společnému čtení literárních dějin českých zemí. Rozšiřoval se nejen literární kánon, ale i samotná představa o tom, co a kdo všechno tvoří literaturu českých zemí. Atlantida umění přitom není objevena jednou provždy. Každý nový překlad, kritická edice nebo literárněhistorický výzkum zpřesňuje její obrysy a připomíná, že dějiny německy psané literatury českých zemí zůstávají otevřeným polem dalšího poznávání. Atlantida umění se tak neproměnila v jednou provždy nalezený kontinent. Zpřesňuje své obrysy a znovu získává své místo v krajině českých zemí.